Stalo se vám někdy, že jste vyprávěli něco velmi, opravdu velmi vtipného, ale smáli jste se jen vy sami? Ostatní jen netečně přihlíželi a vy jste potom dumali, proč to nevyšlo?
Nebojte se, rozhodně nejste první. Je více než jisté, že v tom nejste sami. Kolik lektorů, řečníků, vypravěčů, mluvčích i všech ostatních už tuhle situaci zažilo.
Jak je vůbec možné, že se nikdo nesměje, když to co říkáte je jednoznačně k popukání a vy sami sobě připadáte tolik zábavní?
Těšíte se na pointu tak moc, že to nevydržíte a v průběhu řeči se začnete sami pochechtávat, smát se nebo se dokonce chechtáte na celé kolo?
Tady je to jádro pudla, vážení.
Jednoduchý fígl spočívá v tom, že se začnete smát, až po vašich posluchačích. Zamyslete se, jak to funguje. Někdo vypráví vtip, který ostatní neznají. Z toho jasně plyne, že když se vypravěč zhroutí smíchy ještě dřív, než ho dopoví, ostatní vůbec neví o co jde a logicky se nemají čemu smát.
Zkrátka a dobře, smějte se, až se budete za břicho popadat, válejte se smíchy a plácejte se do kolen, ale až jako poslední. Tak budete mít jistotu, že jste rozchechtali posluchače a můžete se přidat.
A když se ani tak nebudou smát? Nevadí, zkusíte to příště, nějak jinak.
